Jizerská magistrála pro pěší turistiku

Příroda v Jizerských horách

GEOLOGIE

Fotografie: 2007.09.22 od Jacek, z galerie Albrechtice u Frýdlantu

Jizerské hory tvoří dominantní žula, která se již téměř čtvrt miliardy let vyskytuje v celé centrální části hor, na Jablonecku i na Frýdlantsku. Jizerskohorská žula je charakteristická svojí hrubostí s výraznými krystaly růžových živců. Zvláště na severních svazích hor vytváří celou řadu bizarních skal, výrazná žulová skaliska však vystupují i z oblých hřbetů na náhorní plošině hor. Zajímavé „bochánkovité“ skály jsou na vrcholu Holubníku, Ptačích kup, Pytláckých kamenů či Jizery, hezkou skalní skupinou jsou Sněžné věžičky severně od Kristiánova. Zvětráváním žilné odštěpeniny žul se do pískových náplavů horských potoků dostávaly krystaly mnoha vzácných minerálů, například rubíny, safíry a více jak 30 dalších nerostů. Jizerskohorské safíry, těžené již od středověku z náplavů Safírového potoka či řeky Jizerky v osadě Jizerka, patří podle tradice k nejkrásnějším v Evropě. Všechna bývalá naleziště drahokamů v osadě Jizerka byla využívána ještě v 19. století, kdy zde místní obyvatelé z náplavů vybírali černé kameny – ilmenity, jejichž zdejší odrůda byla nazývána iserin.

FAUNA

Fotografie z galerie Práce na projektu
Fotografie z galerie Jizerka

Skladba a pestrost živočišných druhů v Jizerských horách je závislá na charakteru jednotlivých oblastí, výskyt živočichů je různý v oblasti bučin, na rašeliništích či ve smrkových porostech. Zajímavostí je, že i v Jizerských horách žily v minulosti velké šelmy – poslední medvěd zde byl zastřelen ve fojteckém polesí roku 1741, poslední vlk o čtvrtstoletí později.

K lesům Jizerských hor patří tradičně vysoká zvěř, která je zde v posledních desetiletích tradičně přemnožená, což způsobuje řadu problémů při pěstební činnosti v lesích a záchraně a obnově porostů. Zvláště v severních svazích, pokrytých bukovými porosty, je častá též černá zvěř – prase divoké. V této souvislosti je pozoruhodné, že z původní populace jizerské černé zvěře zbylo pouze jedno vyhublé prase, zastřelené roku 1924. Na konci 2. světové války se však černá zvěř rozutekla z poničených obor ve Slezsku a aklimatizovala se v jizerských bučinách a na Frýdlantsku, kde dnes její stavy dosahují několika set kusů.

Mezi lovnou zvěř patřili v Jizerských horách v minulosti také ptáci – nejžádanější byli tetřev hlušec a tetřívek obecný, kteří byli v minulosti charakteristickými lovnými ptáky Jizerských hor. Ještě v 19. století byla v Jizerských horách hojně pěstována čižba – chytání ptáků. Čihadla, kde byli ptáci lapáni pro konzumaci a později také pro prodej, stávala na mnoha místech hor – např. poblíž rašeliniště Na Čihadle či na Václavíkově studánce. Ptáci jsou i v současnosti v Jizerských horách zastoupeni celou řadou druhů. Ať již jde o poměrně vzácné sovy – výra velkého a sýce, nebo o další ptačí druhy – rehka domácího, lejska černohlavého, lejska malého, brhlíka lesního, lindušky lesní, sýkory a modřinky. V některých částech hor se vyskytují také černí čápi, datlové černí, žluny, skorci vodní a konipasi horští. Z dravců jsou typičtí káně lesní a jestřáb lesní. Menší savci žijí v Jizerských horách velice skrytě, hojný je rejsek obecný a rejsek malý, k dalším typickým hlodavcům patří myšice lesní, případně ještě menší plšík lískový a plch velký. Vedle vysoké zvěře je zastoupena liška obecná a kuna lesní. Pro Jizerské hory je typický také obojživelník mlok, hojný například v bučinách.

Lesy Jizerských hor jsou také bohaté na bezobratlé – zejména střevlíky, tesaříky a roháčky. Především v jizerskohorských bučinách se nachází celá řada motýlů – martináčci bukoví, bělopásci topoloví, babočky osikové. V nedávné minulosti byl v horách více než hojný též obaleč modřínový, který se v letech 1978 – 1980 kalamitně rozmnožil a přispěl k mohutné ekologické katastrofě v jizerských lesích.

Ryby se v Jizerských horách vyskytují v horských potocích a údolních přehradách, tradiční je pstruh potoční, kdysi s oblibou pytlačený jizerskými horaly; do nádrží postavených na začátku 20. století byl uměle vysazen i siven americký.

FLÓRA

Fotografie z galerie Jizera
Fotografie z galerie Jizerka

Jizerskohorské lesy tvořily před 800 lety přirozenou hradbu českých zemí. Jejich druhová skladba však byla podstatně jiná, než je tomu dnes – horský les tvořily především dvě třetiny smrků a jedlí, na zbytku plochy rostly listnáče – buk, klen, jilm a bříza. Rozsáhlá lesní společenstva s touto skladbou doznala prvních změn v souvislosti s německou kolonizací ve 13. století, těžba však v průběhu staletí pomalu postupovala výše do hor – mohutných rozměrů získala zejména s rozvojem sklářství v 17. a 18. století.

V současné době pokrývají smrkové porosty (smrk ztepilý a smrk pichlavý) 75 % lesní plochy v Jizerských horách, na 10 % lesní půdy je buk lesní a zbytek je porostlý jinými druhy nebo je holý. Přirozené jizerské smrčiny mají bohatý bylinný podrost (brusnice borůvka, metlička křivolaká, kapradiny, nejrůznější druhy mechů). Vzácně se na otevřenějších místech vyskytuje také typická horská rostlina hořec tolitovitý. Znamením oživení jizerskohorských lesů je mohutný návrat plodícího borůvčí a hub do podrostu smrčin i bučin.

Typická jizerskohorská rašeliniště vznikla po skončení poslední ledové doby, zhruba před 10 tisíci Jejich dominantním porostem je mechorost rašeliník. Stromy se na rašeliništích kvůli nedostatku živin nevyskytují nebo živoří v nejrůznějších zakrslých formách. Na rašeliništích se daří rostlinám, které jsou typické pro podstatně severnější oblasti. Oplývají tak celou plejádou zástupců severské flóry – klikva žoravina, šicha oboupohlavná, kyhanka sivolistá. Na rašeliništích se také vyskytují další charakterické dřeviny a rostliny - kleč, ostřice a suchopýr s typickými bílými chomáčky či masožravá a pro jizerská rašeliniště typická rosnatka okrouhlolistá.

Horské louky, po staletí pečlivě pěstěné, patří k charakteristickým přírodním hodnotám Jizerských hor, přestože prapůvodně vznikly lidskou činností. Zvláště na Jablonecku a Tanvaldsku si jizerské louky uchovaly svůj původní charakter včetně odvodňovacích stružek. Na loukách se nachází celá řada kvetoucích rostlin, vzácně například několik druhů orchidejí. Mnoho z nich však doplatilo na poválečné kolektivní či státní hospodaření s půdou a zarostlo zčásti náletovými dřevinami, zčásti bylo nevhodně meliorováno. Nejcennější louky se zajímavou květenou jsou povětšinou koseny nejrůznějšími občanskými organizacemi s ekologickým zaměřením – například Upolínová louka na Jizerce. Část luk v okolí Bedřichova a Hrabětic je využívána chovateli koní. Bohužel typické luční pastevectví z Jizerských hor na konci 20. století téměř vymizelo.

KYCOL A UPOLÍN – TYPICKÉ JIZERSKÉ ROSTLINY

Upolín obecný (Trollius altissimus) - bylina se žlutými kališními lístky seskupenými do tvaru koule - je charakteristickou rostlinou jara na Jizerce, kde v hojném množství rozkvétá v dubnu a květnu. Nejvíce exemplářů tohoto druhu je možné vidět na tzv. Upolínové louce na severním svahu Bukovce. Louka je kvůli výskytu upolínů pravidelně ručně kosena. Přestože se rostlina vyskytuje především v této lokalitě, stala se charakteristickým představitelem jizerské flóry mj. proto, že byla zvolena za symbol Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory.

Kycol – oficiálně straček Fuchsův – je typickou rostlinou jizerskohorských pasek a okrajových, neobhospodařovaných luk. Je snadno rozpoznatelný díky svým žlutým kvítkům a zvláštní „metlovité“ struktuře, ale stejně tak je velice často zaměňovaný se zlatobýlem, a to i v lékárnách. Zvláštní jméno je lidové a jeho původ lze spojovat s naším krajem. Údajně pochází z mluvy jizerských německých horalů - ze zkomoleného  lidového názvu Kühzagel – krajská oháňka, které se rostlina podobá. Kycol platil u jizerských horalů po celá staletí za všemocnou bylinu, která dokázala vyléčit každou nemoc; celé rostliny byly sušeny na půdách a vyschlý kycol byl buď využíván v domácím lékařství, nebo prodáván do sousedního Německa, kde se těšil velké oblibě.

Podle posledních výzkumů je léčivý především odvar z kycolu, který lze dobře využít na odřeniny a další poranění kůže. Jeho užívání vnitřně – například popíjení čaje z kycolu - je problematické a rozhodně se nedoporučuje. Pro určitý stupeň toxicity není dostupný v oficiálním prodeji.

O PODNEBÍ A POČASÍ

Fotografie z galerie Albrechtice u Frýdlantu

Jizerské hory jsou proslavené svým velmi drsným klimatem, charakteristický jizerskohorský den je mlžný (např. v letech 1971 – 1975 bylo v Bedřichově 111 dnů s mlhou ročně, na Souši pak dokonce 141), mrholivý, rozmoklý. Jizerské hory jsou oblastí s dlouho ležící sněhovou pokrývkou (v minulosti až 160 dnů, v posledních letech méně). Léto je zde krátké, mírně chladné, není výjimkou, že ve vrcholových partiích teploty klesají pod 0o C, zima bývá naproti tomu dlouhá a tuhá.

Teplotní poměry v Jizerských horách výrazně kolísají podle nadmořské výšky, při posunu o pouhých 100 výškových metrů může docházet k proměnám až o dva stupně Celsia. Teplota je často velice odvislá od konfigurace terénu, v Jizerských horách se proto nachází celá řada tzv. mrazových kotlin, ve kterých je díky omezené cirkulaci vzduchu stabilně nižší teplota než v okolí. Nejznámější takovou lokalitou je osada Jizerka. Pro Jizerské hory jsou však typické v zimních měsících i inverze. Zajímavostí je, že roku 1940 byl na Jizerce naměřen absolutní teplotní rekord v nejnižší teplotě (- 42 oC).

Srážkově nejbohatší oblastí Jizerských hor jsou severní svahy, a to proto, že tato oblast je prvním vyšším horstvem Sudetské soustavy ve směru proti převládající severozápadní proudění vzduchu, které s sebou nese srážky. Jizerské hory drží české i československé rekordy v denních, měsíčních i ročních srážkách. V roce 1897 spadlo na Nové Louce za 24 hodin 345 mm vody, což je v horách sice rekord, ale v tomto místě jde o výjimku, neboť velmi vysoké srážky jsou zaznamenávány většinou na Jizerce, která drží absolutní rekord v ročním úhrnu srážek (roku 1926 zde spadlo 2201 mm vody).