Jizerská magistrála pro pěší turistiku

Obecné informace o Jizerských horách

Fotografie z galerie novinky
Fotografie z galerie Špičák

Jizerské hory jsou nejsevernějším českým pohořím, nacházejí se na území okresů Liberec a Jablonec nad Nisou. Po dlouhá staletí jsou také horami hraničními - dnes přes ně vede ve směru severo-jižním hranice česko-polská. Nejvyšším vrcholem české části je Smrk (1124 m), nejvyšší horou celých hor je Wysoka Kopa (1126 m) v polské části. Obě hory však nepatří k příliš výrazným vrcholům, dominantní horou v centrální části je naproti tomu zdaleka viditelná Jizera (1122 m) se dvěma vrcholovými skalisky.

Jizerské hory patří z horopisného hlediska do západní části tzv. sudetské soustavy a ve své východní části (oblast okolo řeky Jizery) přecházejí do nejmohutnějšího českého pohoří - Krkonoš. Centrální část hor je charakteristická svoji náhorní plošinou, která se nachází v nadmořské výšce od 800 do 1000 m. n. m. Na severu spadají svahy, pokryté charakteristickými bukovými porosty s bohatě roztroušenými žulovými skalami, do údolí řeky Smědé, do oblasti Frýdlantské pahorkatiny, která je s nimi historicky úzce spjata. Jižní a jihozápadní svahy hor pak klesají mnohem pozvolněji do údolí řeky Nisy a zvláště na Jablonecku tvoří charakteristickou krajinu střízlivých horských obcí s romantickými chalupami, mačkárnami skla, kostelíky a léta obhospodařovanými poli, loukami a lesy. V severovýchodní části přecházejí hory v polskou část – Góry Izerskie, jejichž přírodní charakter je v zásadě podobný české části, nicméně se zde nenacházejí celistvé bukové porosty.

V roce 1968 vznikla na území celých Jizerských hor Chráněná krajinná oblast Jizerské hory (CHKO), která patří k nejstarším velkoplošným chráněným územím v České republice.


JIZERSKÉ HORY – KRAJINA RAŠELINIŠŤ, SMRČIN A STŘÍBRNÝCH BUKŮ

Fotografie z galerie Jizerské skály
Fotografie z galerie Špičák
Fotografie z galerie Bílá kuchyně

Na stovky přívlastků mohou mít Jizerské hory: rašelinné hory, smrkové hory, žulové hory, bukové hory, mlžné hory, divoké hory..., nelze je všechny vypočítat, protože některé časem zanikají, jiné se objevují. Krajina, která proslula ušlechtilou severskou krásou, ale také krajina, která doslova rozkvetla po ekologické apokalypse, která dlouhá léta dopředu předurčila budoucí vzhled hor.

Krajina, jejíž tradice měly vinou vysídlení většiny původního německého obyvatelstva po 2. světové válce zaniknout, ale ke kterým se jakoby zázrakem na základě vlastivědné literatury nadšeně přihlásili noví osídlenci. Jizerské hory jsou dnes stále více vnímány jako jakási „továrna na zdraví“, která je téměř posvátná pro všechny, kdo ji navštěvují, kdo v ní žijí či zde vlastní rekreační chalupy. Láska k Jizerským horám se u celé řady jejich obdivovatelů mění v posedlost. Jizerské hory tak vedle masivního využití pro letní i zimní sporty (v současnosti především cykloturistiku a běžecké lyžování) žijí i nadále starobylými tradicemi. Důkazem toho je vzrůstající obliba starých horských vyprávění a pověstí, sbírání starých jizerskohorských pohlednic, rozšířenou zábavou je hledání pomníčků horských neštěstí, systematické zdolávání zdejších početných rozhleden, usilovné opečovávání půvabných památek na život dávných horalů – horských kaplí, dřevěných chalup či starosvětských mačkáren skla.

Jizerské hory patří - co se rozlohy týče – také k nejmenším českým pohořím. Na malém prostoru zde však dochází k symbióze absolutní „kanadské“ divočiny neproniknutelných smrkových lesů, hrubých žulových skal a pěnivé vody, či rozsáhlých bučin, které nemají v České republice co do rozlohy obdoby, a mírné, po staletí kultivované krajiny horských cest a udržovaných luk.

Jizerské hory jsou nádherné ve všech ročních obdobích, zdejší znalci však soudí, že nejkrásnější je jizerský melancholický podzim. Nad dřevěnými chalupami jižních svahů září krvavé plody jeřabin, jasany shazují žlutozelené listí, javory mají tou dobou barvu mědi a roztaveného železa a téměř ze všech rozhleden na Jablonecku je skrz průzračný vzduch vidět až ke krkonošským hřebenům. Turisté v jizerském podzimu po bezcílným cestách horami unaveni usedají třeba ve vytopeném hostinském sále zámečku na Nové Louce – „dřevěného srdce hor“ z  hraběcích časů. V hřejivé kráse pijí grog a myslí na starou tvář hor a první sněhy, které změní Jizerské hory v ledové království královny Kristýny. V seversky sněhobíle čistou krajinu.