Jizerská magistrála pro pěší turistiku

Historie Jizerských hor

DÁVNÁ HISTORIE HOR

Jizerské hory patří k oblastem Čech s vůbec nekratší historií; do lesnaté horské krajiny plné divoké zvěře se po celá staletí neodvažovali lidé, teprve ve středověku sem pravidelně přicházeli odvážlivci: hledači drahých kamenů, lovci, uhlíři a ptáčníci.

V centrální části Jizerských hor se dochovalo jen jediné archeologické naleziště – skalní výklenek na Hruškových skalách na Vlašském hřebeni. Před druhou světovou válkou zde němečtí archeologové vykopali úlomky nástrojů, pravděpodobně z pozdní doby kamenné (2000 let před Kristem). Podobné nálezy byly učiněny i na Frýdlantsku – u Pohanských kamenů u obce Višňová a na Chlumu u Raspenavy.

STŘEDOVĚKÁ HISTORIE HOR

Centrální část Jizerských hor nebyla pravidelně osídlena ani ve středověku. Raný středověk byl ve znamení postupného pronikání ucelenějšího osídlení teprve do podhůří. Kolonizace divokých severních svahů hor Frýdlantska navazovala na starší slovanské osídlení (milčanské tj. lužickosrbské) a některá jména jako Černousy, Řasnice, Ves aj. stále připomínají dávný původ jednotlivých obcí.

Od roku 1278, kdy frýdlantský hrad koupili Biberštejnové, začalo intenzivní osídlování celého severního podhůří spojené s příchodem německých kolonizátorů. V té době vznikaly známé přípotoční vesnice, zvané též lesní lánové vsi. Pod správu frýdlantské šlechty patřilo také liberecké panství s městem Libercem, jehož kostel je připomínaný již roku 1352, Liberecko i přes odlišné geografické podmínky částečně kopírovalo strukturu osídlení Frýdlantska (přípotoční vesnice), avšak co se obživy obyvatelstva týče, začalo se zde díky nepříliš úrodné půdě velice brzy prosazovat pastevectví a textilní výroba.

Jižní podhůří, tj. dnešní Jablonecko, bylo na počátku lidských dějin v církevním majetku obhospodařovaného z cisterciáckého kláštera u Mnichova Hradiště (dnes Klášter Hradiště). Ve 14. století tak na příkrých svazích jablonecké strany hor vznikají vsi s prvními kostely - např. Jablonec, Rychnov, Držkov, Zlatá Olešnice, spravované zčásti také pojizerskou českou šlechtou.

Osídlení jizerského podhůří a jeho postup výše do hor částečně rozvrátily v 15. století husitské války.

OSÍDLOVÁNÍ CENTRÁLNÍ ČÁSTI HOR

Osídlování centrálních Jizerských hor započalo až v 16. století, kdy frýdlantské panství a s ním i značnou část hor vlastnil podnikavý rod Redernů. Jižní část hor v té době ovládají neméně obratní Vartenberkové a Oprštorfové. Zejména Redernové začínají s dravým podnikáním i výše v horách – roku 1584 zakládají při ložiscích rudy nejtypičtějšího jizerského kovu – cínu - hornické Nové Městečko (dnes Nové Město pod Smrkem); systematizuje se také hospodaření v jizerských lesích, pravidla posilují úlohu a úkoly vrchnostenského lesního personálu. V 16. století dochází k těžbě dřeva i ve vrcholových partiích hor – vytěžené kmeny se splavují po Smědé a Štolpichu, část je využívána také pro provoz raspenavské železárny. Redernové také podporují vznik nových osad spojených od samého počátku s textilní výrobou, např. Starý Harcov či Kateřinky u Liberce; ekonomický růst panství vede také k „zahušťování“ osídlení.

Lidé v té době pronikli do samotného srdce Jizerských hor – v 16. století (1539) je poprvé připomínána ptáčnická a dřevorubecká a později i zlatokopecká osada Jizerka, o kterou se dlouhá léta vedly hraniční spory mezi frýdlantským a navarovským panstvím.

Šestnácté století přivedlo do Jizerských hor také tradiční sklářskou výrobu, lesní sklářské hutě začínají vznikat ve Mšeně u Jablonce nad Nisou (1548), v Huti (1558), Rejdicích (1577) a Bedřichově (1598). Hutě přivedly osídlení do zapadlejších koutů hor, díky nim začaly v horské lesní divočině pomalu vznikat bytelnější cesty. Sklářské pece pohlcovaly neskutečné množství dřeva, a posouvaly se hlouběji a hlouběji do lesů, krajina se díky jejich působení rychle měnila.

Po krátkém valdštejnském intermezzu na počátku 17. století, kdy Jizerské hory vlastnil jako konfiskát po Redernech Albrecht z Valdštejna – vévoda frýdlantský, se horská krajina rozdělila mezi državy císařských generálů Mathiase Gallase (sever) a Nikolase Desfourse (čti defůr, jih). Oba tyto rody nakonec zčásti vlastnily obrovské lesní komplexy jizerských hor (Gallasové později po spojení s rodem Clamů coby Clam-Gallasové) až do 20. století.

V letech vlády Gallasů a Desfoursů nad Jizerskými horami došlo postupně k vytvoření charakteristické jizerské krajiny. I nadále výše do hor za dřevem postupovaly sklárny, vznikají sklářské hutě v Antonínově (začátek 18. století), na Nové Louce (1756), v Kristiánově (1775) a na Jizerce (1828). Postupně se v lesích měnila skladba dřevin ve prospěch rychle rostoucího smrku, již v 18. století se navíc v jizerskohorských lesích začíná hospodařit plánovitě, zakládání pasek střídá vysazování nových stromů.

Na konci 17. století založili Desfoursové na svém panství na jižních svazích hor celou řadu zástavbou rozptýlených vsí, jejichž obyvatelé se měli ve strmých svazích živit především jako dřevorubci, pastevci a přadláci. Později i sem dorazilo sklářství a řada obyvatel horských vsí se živila nejrůznějšími dílčími úkony – mačkáním skla, jeho broušením nebo jen navlékáním knoflíků a korálů. Jablonecká strana hor s obcemi pojmenovanými po jednotlivých představitelích desfourského rodu – Albrechtice v Jizerských horách, Antonínov, Josefův Důl, Karlov, Mariánská Hora a Maxov. Romantické vesnice osídlené kdysi téměř výhradně německými horaly se s původní zástavbou a půvabnými loukami dochovaly v jen málo změněné podobě dodnes.

Hospodářský rozvoj krajiny pod Jizerskými horami v období mezi 17. a 19. stoletím byl spojen s velkým útlakem zdejšího obyvatelstva – na Frýdlantsku jsou známé selské nepokoje na konci 18. století vedené kovářem z Řasnice Andreasem Stelzigem.. Pověstným představitelem panské krutosti se stal gallasovský panský správce Christian Platz z Ehrenthalu, který dal například osídlit nově založenou osadu Rudolfov obyvateli blízkých Kateřinek tak, že je vrchnostenští drábi přivlekli násilím v železech. O Christianu Platzovi kolovaly zejména na liberecké a frýdlantské straně hor hrůzostrašné pověsti ještě na počátku 20. století. Podle nich musí zlý vrchní za trest za své skutky rozřezávat za větrných nocí pilou kameny v lesích na Hemmrichu, tj. v nejvyšší části Oldřichova v Hájích, jizerskými smrčinami se údajně také proplétá za temných večerů jeho duch v podobě velkého psa.

JIZERSKÉ HORY V 19. A 20. STOLETÍ

V 19. a 20. století se z jizerského podhůří stává jedna z nejindustrializovanějších oblastí rakousko-uherské monarchie. Při všech větších vodních tocích byly vybudovány náhony pro zařízení pohánějící v továrních halách textilních stroje. Tyto technické památky patří k typické tváři jizerskohorské krajiny (např. Kateřinky u Liberce).

Symbolem úspěchu textilního podnikání se stal příběh Johanna Liebiega (1802 - 1870), který přišel do Liberce v půli 19. století jako textilní tovaryš a postupně zde vybudoval největší textilní impérium monarchie. Liebiegovi sekundují jiní zdatní a draví textilní podnikatelé – českodubský Schmitt, vratislavický Ginzkey, novoměstský Klinger, dětřichovský Priebisch či raspenavský Richter a další.

Na Jablonecku se podobně rozvíjí sklářská výroba, která plynule přechází z lesních hutí do průmyslových podniků. Tak sklářský rod Riedelů, „skleněných králů Jizerských hor“, staví nové mohutné sklárny v polubenském údolí, nové hutě jsou založeny i na tradičních místech – na Jizerce, Antonínově, Lučanech a ve Mšeně u Jablonce n. N. Ze sklářství se navíc v tomto období odděluje specializovaná bižuterní výroba, která dává domácí práci zejména horským chalupníkům na maloskalském a smržovském panství.

Změna životního stylu lidí v Jizerských horách spojená s pravidelnou pracovní dobou a volnými nedělemi však přinesla na konci 19. století nebývalou oblibu turistiky spojenou s mohutným rozvojem turistických zařízení (horských chat, rozhleden atd.). Nejprve se turistika stala módou bohatších, později však dochází i k velkému rozvoji dělnických spolků, jejichž členové míří pravidelně na vycházky do Jizerských hor.

Na přelomu 19. a 20. století začínají v podhůří Jizerských hor bujet první nacionalistické vášně a vztahy mezi českým etnikem, které obývalo převážně jižní Jablonecko a německou většinou, která osídlila Liberecko, vyšší polohy hor a Frýdlantsko, začaly být poměrně napjaté. Rozpory se vyostřily po 1. světové válce, kdy byla na území s německým obyvatelstvem vyhlášena provincie Deutschböhmen (Německé Čechy), která zanikla po obsazení československou armádou. Přes jisté uklidnění však zůstaly vztahy mezi oběma národy napjaté. Národnostní pestrost Jizerských hor a podhůří zanikla v roce 1938, kdy ze Sudet odešlo pronásledované české obyvatelstvo. Zásadní změny nastaly po 2. světové válce, která se až na dílčí drobné akce horám vyhnula; v letech 1945 – 1947 bylo vysídleno takřka veškeré obyvatelstvo německé.

Horské vsi a osady osaměly, zásadní obrat nastal až s „chalupářským“ hnutím na konci 60. let, kdy do horských vsí přišli rekreanti z podhůří či dokonce až z Prahy. Díky jejich péči nezanikla nejen jizerskohorská lidová architektura, ale chalupáři se začali zajímat i o ztrácející se historii hor, o génia loci. Oživování hor do jisté míry zbrzdila až ekologická katastrofa v 80. letech, kdy byly jizerské smrkové lesy, které tvořily základ zdejší severské krásy, poškozené imisemi a hmyzem, velkoplošně odtěžovány. I v této době však hory zaznamenávaly rapidní nárůst návštěvníků, zvláště v zimním období.

Současnost Jizerských hor je ve znamení všeobecné snahy navázat na staré tradice hor a spojit je s moderním pojetím rekreace, limitované navíc nutnou ochranou zdejší přírody. Dochází také k renesanci turistických zařízení – horských chat a restaurací, podřízených dříve režimu podnikové rekreace a běžnému turistovi tudíž nepřístupných. Nové sporty – zejména horská cyklistika - lákají do Jizerských hor další tisíce lidí i v letních měsících a doplňují tak stabilně masivní využití krajiny v zimních měsících.